Jak mi kojení zachránilo život

Chci se s vámi pomocí tohoto příběhu podělit o svou nejstrašnější životní zkušenost, ve které kojení hrálo velkou – dalo by se říct téměř klíčovou roli.

Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Moje nádherná, běhající jedenáctiměsíční dcera Barborka na sebe strhla (samozřejmě díky mé nepozornosti) horký čaj a opařila si ústa, krk a hrudníček. Dodnes nedokážu s chladnou hlavou popsat ty mučivé okamžiky, kdy jsem ji sprchovala ledovou vodou, volala 155 a vezla ji houkající sanitkou do nemocnice. Žádné mámě nepřeji vidět bolest v očích svého dítěte a nemoci v tu chvíli nic udělat.

Ve Vinohradské nemocnici na oddělení popálenin jsem prochodila kilometry před přijímacím sálem – holčičku převezli na JIP, ohrožení života, rozhodne následujících 24 hodin. Na mou otázku, zda s ní mohu zůstat, se mi dostává strohé odpovědi:“Vyloučeno, v žádném případě!“ Matka lvice se ve mně probudila, nikdo mě odtud nedostane, je to mé zákonné právo být se svým dítětem. Sestra se tváří neoblomně a kategoricky. „Musím zde zůstat, protože kojím!“, už skoro hystericky křičím. A najednou je všechno jinak- sice s kyselým obličejem, ale najednou říká: „Tak to vás musíme přijmout.“ Jak moc to pro mě v tu chvíli znamenalo, pochopí jen máma, která se někdy ocitla v podobné situaci.

První noc jsem strávila za sklem Jednotky intenzivní péče a sledovala monitory – teplota, tlak, dýchání a odpočítávala minuty. Druhý den a noc už vedle její postýlky, s rouškou na ústech, očima visím na její oteklé pusince, na zvedajícím se hrudníčku. Od prvního dne jsem si odstříkávala mléko a snažila se do ní dostat alespoň pár kapek pomocí stříkačky.

Třetí den, kdy Barborka odmítala cokoliv -lahvičku (na kterou není vůbec díky kojení zvyklá), lžičku, stříkačku, protože měla bolavou pusinku, jsem se nad ní naklonila a nabídla jí prs. Několikrát odmítla, ale pak jsem ucítila, jak se přisála. Vlilo mi to do žil obrovskou naději. Bylo vidět, jak pookřívá.

Další den – už bez teploty, samostatně dýchající a všech těch přístrojů byla se mnou v normálním pokoji. Nepila sice moc, ale zato často (po dvou hodinách ve dne i v noci), bohužel zatím tak, že jsem se nad ní nakláněla. Potřetí (a rozhodně ne naposled) v celém tomhle, pro mě šíleném snu jsem si význam kojení uvědomila, když mi ji vrátili po narkóze po převazech a já si ji vzala konečně pořádně do náruče a přitulila k sobě. Barborka se přisála s takovou vervou, že jsem měla pocit jako novopečená maminka, když se k dítě poprvé pořádně přisaje. Měla jsem pocit, že mi tím odpouští, věří a já jí tím dávám najevo, že pro ni udělám cokoliv, aby se uzdravila. Taková naše tajná komunikace.

A pila a pila … až se propila do úplného zdraví. Nikdo mi, jako laikovi, nevymluví, že se kojené děti lépe hojí. Teď, když jsou jí skoro dva roky, nemá po opaření téměř památky. A když se večer přitulí, abych jí před spaním nakojila, víme své, jenom my dvě.

Asi si říkáte, že v nadpisu článku je chyba, že kojení nezachránilo můj, ale její život. To, že kojím, mělo určitě vliv na záchranu a uzdravení Barborky. A ona – stejně jako každé dítě pro svou mámu – je můj život.

P.S. Pro všechny maminky. Kojení a mateřské mléko je tak neuvěřitelný zázrak, dar, něco jedinečného, co můžete dát svému dítěti. Odolejte svému okolí, které se do vás naváží, dívá skrz prsty a diví se, že JEŠTĚ KOJÍTE. Nikdy nevíte, kdy bude vaše dítě potřebovat mateřské mléko nejvíc.